V noci bylo zemětřesení, teda vlastně dvě, prý cca 5 stupňů. S náma to ani nehlo. Jak jsme si zvykli spát v kodrcajících autobusech, tak jsme i tady pokojně spali.
Další den nám Yarda nabízí, že nás může přiblížit na poloviční cestu k oceanu, jede obstarat jeden ze svých pozemků. Ok, bereme to. Ale aspoň nám dá výklad o okolí.
Cestou míjíme gigantickou nadrž na odpadní vodu, hromady vyhaslých i některých aktivních sopek, ale většinou to byla jen poušť.
Blížíme se k místu vykládání, a je nám divné proč uprostřed pouště je najednou tolik parcel a mini domků.
Po nějákem zemětřesení se objevilo uprostřed pouště několika hektarové jezírko. A najednou se objevily obří zásoby vody. Ideální, protože Arequipa už nemá kam růst. Někdosi tedy řekl, že by bylo fajn tam postavit město. A tak to tu vzniká všude se buduje, staví sítě. Celé to má mít kapacitu 5.000.000 lidí. Jen tak na bílém písku. Yarda nám ukazuje i jeho projekt Sanatorium s klasickou i alternativní medicínou. Pěkné. Tento dům vypadá oproti ostatním nejvíce dostavěn.
My vyrážíme k silnici stopnout autobus. Po 15 min se daří a jedeme k vesnici Matarani.
Matarani je sice celkem miniměsto, ale zato velký nákladní přístav. A i když vystupujeme v cetru vesnice, musíme se přesunout asi 3km přístavem a překladištěma až k moři. Je tu opravdu hodně prašno, každý kamion, co projede, nás lehce zadusí.
Nakonec dorazíme do malé rybářské osady, kde všichni spravují své lodě. Dostali jsme tipy, kam jít, abychom viděli hromady zvířat. Ale jsme trošku sklerotici. Máme jít doleva, nebo doprava? Vyrážíme doleva po gigantických útesech, pod námi zuří obří vlny oceánu.
Potkáváme kondory krocanovité, ale mělo tu toho být více. A tak se asi po kilometru plahočení po útesech vracíme zpět do osady a zkoušíme kolem přístavu dorazit k majáku. To se celkem daří až na obří gang toulavých psů. Bereme do ruky kameny (všude na světě to na psy stačí), ale přichazejí další a další psí posily. Volíme tedy ústup obloukem a po chvíli už jsme v bezpečné vzdálenosti a u majáku. Sice vyslali jednoho zvěda aby nás hlídal, kameny ho ale drží v bezpečné vzdálenosti. My se zatím múžeme kochat pohledem na hejna pelikánú, lachtanů, kondorú a rybáků inka.
Když jsme dost vykoukaní, přesouváme se velikým obloukem na pláž, a tím ztrácíme psího špeha.
Kamennou pláž bičují obří vlny. Při pokusu otestovat teplotu vody mě samozřejmě sejme vlna a tak mám lehce mokro v botách. Paráda.
Jdem se poflakovat směrem k městu. Po cestě nás ochotně bere řidič minibusu, který slibuje odvoz až na terminál. Parádně nám nasadil turistický ceník (cena turisty =3x základní taxa). Díky moc. V platebním chaosu kdy mi řidič minibusu diktoval ceme za odvoz 3km a z druhe strany na mě naléhala nahaněčka na bus do Areqipy jsem dal všem co chteli. A ani mi nebylo divné, že 3km stojí polovinu co 200km. Divná logika.
O den později se vydáváme zkouknout největší naleziště petroglyfů Toro muerto. Jedná se o rytiny do kamenů, které původně tvořili vrcholek sopky vzdálené cca 160 km. Při výbuchu pak byly rozmetány a rozprášeny v této oblasti. Stáří rytin je cca 1500 let. Původně to byla úrodná země, kde se pastevci nudili a tak ryli do kamení. Nyní je to absolutní poušť. Je zde prý asi 3500 rytin.
Přijíždíme minibusem do vesničky Torete a vydáváme se nekonečnou rovinkou mezi poli směrem k nalezišti. Poté odbočíme na vesnici La Candelaria a začínáme stoupat. Obě vesnice leží v úrodném údolí, které je zavlažováno systémem kanálů, ale všude okolo jsou pusté hory a poušť. Jak stoupáme, ubývá zeleně a přibývá kamení a písku. Potkáváme správce parku, který nám předá informace a nezapomene, jak zde bývá zvykem, nás ihned zkasírovat. Jdeme podle jeho mapky, což je ručně pokreslený papír ala cesta k pokladu. A jak se dalo čekat, bloudíme, v úmorném vedru se asi hodinu potácíme pouští z jedné duny na druhou a stále nic. Za každou dunou si říkáme tam už to bude a nic ... Další duna.
Vzdáváme to a vracíme se oklikou a tam to začne. Hromada pokresleného kamení. Je to jak hledat houby. Někde jsou a někde ne.
Na obrazcích jsou pumy, lamy, ptáci, lidé. Občas je těžké určit o co jde. Něco vypadá jak vesmírný talíř a mimozemšťaní. Divné.
Co je škoda, že i tady se realizují někteří vandalové. Čerstvě dokreslené desatero asi předinckou kulturu moc nezajímalo. Vyryté grafity asi taky nebyly podpisy autorů, a lamy s penisem větším než jsou samy taky nebudou původní.
Co se dá dělat, je to všude. Po prohlídce místo opouštíme a mizíme do Torete na autobus do Arequipy. Asi po necelé hodině, kdy nás minula hromada plných autobusů, zastavujeme minibus, kam se vklidu vejdeme a vyrážíme zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat