Vstáváme před svítáním a spolu Xavierem vyrážíme vzhůru do divokých lesů. Naším cílem je mohutný strom La Puna. Xavier se ještě doma zastavuje pro nedocenitelného pomocníka do jungle - mačetu. A za okamžik již necháváme spící vesnici za zády. Zpočátku rychle postupujeme po krásné vyšlapané cestě. Postupně se ale stále zmenšuje, až je třeba se začít prosekávat. Jedna dobrá rada. Když jdete za člověkem s mačetou a terén napovídá, že by ji mohl použít, nechte si vždy dostatečný odstup. A to jsem neudělal, Xavier se napřahuje a ja těsně za ním na poslední chvíli uskakuji. Tentokrát to dobře dopadlo.
Prosekáváme se pěšinou, poté se dostáváme na větší cestu, která nás dovede až na velikou paseku, kde již v dálce nad ostatní stromy vyčnívá koruna La Puny. Slunce už je dostatečně vysoko, je světlo a my stojíme pod megalománským stromem, který by v klidu mohl konkurovat rozměrnější raketě. Obří kmen mohl mít průměr klidně 5 metrů a obří kořeny upínající se ve výšce 4 metrů se rozpínaly daleko do okolí. Napadá mě otázka, je vůbec možné takový strom pokácet? Na to neexistuje pila. Lepší nekácet.
Vracíme se zpět oklikou a opět se musíme začít prosekávat. Po cestě nam Xavier vysvětluje význam některých rostlin. Porcujeme klacky rostliny Clavouaska, ze které se dá udělat dobrý čaj. I když později najdeme lepší uplatnění. Procházíme lesem, plašíme hromady ptáků a civíme na různé podivné rostliny.
Po hodine chůze se uprostřed lesa objeví několik opuštěných domů. Xavier nám vysvětluje, že jde o staré lázně. Zvláštní pocit. Opuštěné domy se úplně nabízí k hororovému scénáři z jungle. Nicméně jsme skoro u vesnice a už je konečně čas posnídat. Skoro celý den pak proválíme v hamace. Je vedro, že by psa nevyhnal. Ty se také váleli ve stínu a odpočívali.
Odpoledne je třeba obstarat večeři a tak vyrážíme rybařit. Čekáme u kanoe, když v tom se odkudsi vynoří Xavier na kajaku. Xavierovi je něco kolem 70 let. Ale jeho kondici bychom opravdu chtěli mít. Videli jsme ho řítit se na motorce Junglí na blátě, kde se dalo sotva chodit. Prosekávat se mačetou hustým porostem. A teď tu brázdí řeky na kajaku. I na stářím unaveném těle je vidět hromada svalů. K tomu všemu je to starosta San Pedra. Sympatický pán.
Sedá k nám do lodi, Areli přihazuje pruty a můžeme lovit. Nikdy jsme nerybařili a tak nám Xavier dost pomáhá. Ale jde to celkem samo, jedna ryba za druhou. Sice malé, ale je jich dost. Jsou nejrůznějších tvarů. Jako na potvoru chytám samé pichlavé ryby, které se patřičně brání. Při několikátem kusu mám pobodané ruce a nohy od jejich ostrých ploutví.
Ale jde nám to a tak nás to baví. Začíná se stmívat, vyrážíme zpět. Areli přebírá úlovek a my všichni sedíme v kuchyni a sledujeme, jak je zpracovává. Panuje pohodová a příjemná nálada. V tom mě cosi lechtá na noze, ale ne - tarantule. Pavouci nejsou zrovna záležitost, kterou mám v oblibě a tak reflexem vstávám a srážím obřího pavouka na zem. Načež jej Sergio s Felipem okamžitě zprovodí ze světa. Na podlaze zbyde jen chuchvalec nožiček a flek. Proč tolik agrese? Přece tarantule není jedovatá? Sergio vysvětluje, že kousanec od této potvory přináší nepříjemnou zábavu v podobě horeček a podobně. Nic, po čem člověk touží.
Sergio vysvětluje další využití Clavouasky. Naložit do alkoholu. Tato myšlenka nás zaujala a tak ji rychle realizujeme. Za pár okamžiků se aromatická dřeviná máchá v lihu. Večer degustujeme a přidáváme i vzorky rumunské slivovice, která je však na místní příliš silná.
Další den jsme sice měli opět vyrazit s Xavierem do Jungle, ale bohužel musel nutně řešit pracovní povinnosti. Bereme tedy s Kikou kánoi a jako správní vodáci jdeme brázdit místní toky. Kanoe je dřevěná a lehce netěsná, máme ale kbelíček a tak mužeme vodu vylévat. Ovladatelnost také není to, na co jsme zvyklí, ale po pár záběrech se s tím už popasujeme.
Proplouváme různé zátoky a mělčiny za řevu spousty ptáků. Na takových zátokách, které bývají během monzunů zaplavené, je během sucha problém, že netušíte zdali jsou ta či ona ramena slepá a tak prostě zkoušíte. Začínáme být z pohonu těžké lodi unaveni, a tak se vracíme zpět do vesnice.
Clavouaska nás zaujala a říkáme si, že by nebylo špatné si něco dovézt domů. Bohužel náš průvodce pracuje a tak vyrážíme sami. Bereme mačetu a vyrážíme do lesů. Sergio je místní učitel/doktor a když míjíme školu, tak nás zamozřejmě nepřehlédne. Slyšíme jen "Hola , amigo!" A máváním nás nahání do třídy plné dětí. Místní zvyk pozdravu detí je zavalit vás hromadným objetím. Je to trošku nezvyklé a divné. Zejména když máte v rukách mačetu. Na okamžik si představuji, co by se dělo v Evropě... Nejspíše by už na nás leželo policejní komando a čekaly by nás dlouhé soudní tahanice a hromada mediální pozornosti. Tady to nechalo všechny chladnými.
Po pár fotkách již vyrážíme dál, vstříc divokým lesům. Snažíme se jít po paměti z minulého dne, kolem starých lázní. Párkrát netrefíme odbočku, ale vždy cestu zase najdeme. Snažíme se občas si udělat nějakou značku, protože stratit se v Jungli opravdu nechceme.
V dálce se ozývá hrom. Občas švihne blesk. Snad nezmokneme. Zatím se jen potemnělo, ale déšt nikde. Dobré.
Po dalších několika netrefených odbočkách a návratech nacházíme potřebnou surovinu. Porcujeme ji na přenositelnou velikost a vyrážíme zpět.
Orientaci v jungli znesnadňuje příliš mnoho zeleně, nehleďe na to, že to vypadá dost podobně. Ale když nejdete daleko a máte dost soudnosti, dá se i trefit, kam potřebujete.
Kráčíme si pěšinou, když v tom z ničeho nic leží přes cestu had jak hasičská hadice. Zastavujeme. Černý se žlutými pruhy... Nic nám to neříká. Je jedovatý nebo není? Porcovat ho nechceme. A tak radši v bezpečné vzdálenosti zadupeme. Had volí raději ústup a my múžeme v klidu dál. Před školou je zase ruch. Starší děti se snaží z nějakého důvodu posunout palmový kmen. Samozřejmě je tam Sergio, který na nás zase volá. Je čas ukázat, že gringo umí taky makat rukama. Jdu jim pomoci. Přináším metodu postupného rozhoupání. Výsledky jsou sice lepší, nicméně ne uspokojivé. Nakonec se do akce musel zapojit i ředitel školy. Takže nakonec se to povedlo.
Blíží se čas odjezdu, balíme a loučíme se s naším dočasným domovem. Ti lidé jsou opravdu milí, přijali nás mezi sebe a tak i po pár dnech je těžké se s nimi rozloučit. Co se dá dělat.
Sergio nás doprovází na letiště. Po cestě vykonává svoji druhou profesi místního lékaře. A podává mladíkovi po nějaké nehodě injekčně analgetika a přidává i dávku rozveselení. A pak už jen dojít k řece, přejet do Iquitos, rozloučit se s kapitánem Conradem a jeho makakem, nasednout na autokar a jsme na letišti. Akorát to vychází. A my odlétáme do Limy. Díky za vše.
Lima nás přivítá studeným smogovým počasím. To město není zrovna místo, kde by člověk chtěl žít. Ruch, chaos, a špína. Občas si vzpomeneme na Prahu a konstatujeme, že všechna velkoměsta vypadají podobně. Lidi se najednou víc mračí i když mají vše více dostupné... Divná vlastnost.
V ulicích Limy sedáme k večeři a rekapitulujeme celou cestu, v tom přibíha skupinka dětí pokřikující "hej gringo“ a vzápětí se z nás snaží dostat peníze. Možná by někdo některým lidem ať už v Jižní Americe, Africe, či jiných státech mohl vysvětlit, že gringo (běloch) neznamená majitel zlatého dolu, nebo dojná kráva, že v takzavé západní kultuře opravdu nerostou prachy na stromech.
Tím se nám naše cesta bohužel dostala do úplného závěru.
Za skoro měsíc cesty jsme navštívili rušná města jako La Paz, která jsou pro nás jako Evropany dost náročná, ale mají své kouzlo, turistická centra jako Cusco a Machu Picchu, které aspoň jednou za život videt musíte. Klidné velkoměsto Arequipa. Brázdili jsme Bolívijské solné pláně, obdivovali sopky na hranicích Atacamy, dusili se v pětitisícových výškách, byli uchváceni divokostí Tichého oceánu, smažili se při procházkách pouští, byli očarování živostí Jungle a potkali hlavně spoustu zajímavých lidí, jejichž příběhy mnohdy umožní podívat se pod pokličku místní kultury, kam se s cestovkou jen steží dá podívat.
Byli jsme nesčetněkrát unavení, zažili pár krizových situací, sem tam se i nepohodli. Ale přesto všechno si odvážíme spousty skvělých vzpomínek a zážitků.
Díky všem, které jsme mohli na cestách potkat, díky všem, co četli tento literární pokus a doufám, že aspoň občas čtení tohoto blogu odvedlo od všedních myšlenek, nebo aspoň pobavilo.
Ještě jedna věc je k zamyšlení - přesto, že občas možná můžeme koukat na Jižní Ameriku jako na lehce divokou a méně vyspělou část světa, vypadají tu lidé šťastni, jsou přátelští a usměvaví, přesto, že nemají věci tak dostupné jako my, nemají vždy tolik možností, jaké máme my, a přesto je u nás kupa zamračených lidí, kteří často myslí na pouze na sebe a problémy jiných je tak něják nezajímají. Proč musíme mít ve světě image nasraného národa, který se jen mračí a je neochotný? Ptali se nás na to lidé, co už navštívili Čechy... Bohužel odpověď neznáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat