Čas krátíme brouzdáním po Uyuni, celkem pěkné malé městečko, nízké budovy a o dost menší doprava než v La Pazu. Je to taková přehlídka expedičních vozů, Uyuni je výchozí bod pro cesty po solných pláních.
Kolem desáté lehce nervozní dorážíme ke kanceláři Huaracán. Dostáváme batohy a potkáváme další členy naší male expedice. Řidič Jeferson, Junior a Robson (Studenti vojenské akademie z Brazilie) a Juan a Mariana (studenti z La Pazu). Jazykově je to celkem zajímavá skupina. Jeferson mluví pouze španělsky, Junior a Robson Portugalsky a velmi lehce anglicky, Juan a Mariana španělsky a anglicky, my pouze anglicky a par slov španělsky. Naštěstí se Juan a Mariana ochotně zhostí role překladatelů a jazykově propojí celou skupinu.
Vozidlem na další tři dny je nám značně unavená Toyota Land Cruiser, na střechu naházíme batohy, bohužel rezerva se už nevejde, snad se nic nestane. A vyrážíme.
Než člověk vyrazí, měl by si zkontrolovat technický stav vozu. Stav toho našeho mě lehce znervózňoval, ale opomenu-li drobnosti jako chybějicí filtr ventilace, kdy všechen prach z venku jde rovnou do kabiny, nefunkční ruční brzda a nejspíš zaseklá uzavěrka diferenciálu, auto jelo a to bylo hlavní.
První destinací je pohřebiště starých parních lokomotiv, které vozívaly náklady. Časem je ovšem vytlačily dieselové a elektrické lokomotivy. A tak tu jen stojí a reznou.
Konečně pokračujeme na solné pláně. Salar de Uyuni s rozlohou 10.500 km² je největší solnou plání na světě. Leží v nadmořské výšce kolem 3600 m.n.m. Neuvěřitelná podívaná, vypada to jak zamrzlé moře. Nekonečne se táhnoucí absolutně rovná bílá plocha.
Druhou zastávkou je hotel a restaurace postavená ze solných kvádrů. V blízkosti leží monument Dakar, který je překvapivě též ze soli. A vedle hotelu je kupa vlajek. Kdyby jste sem někdo jel, vemte českou, nebo slovenskou, chybí tu.
Po chvilce pokračujeme dále k něčemu, co by se dalo nazvat ostrovem, za předpokladu že by ta sůl okolo byla moře. Z ničeho nic vyrostl uprostřed kopec posázený kaktusy jak z divokého západu.
O kousek dále blbneme s foťakem a prespektivou, na takto stejném podkladu z fotky težko poznáte, zdali je předmět daleko, či je jen malý. Daň za takove fotky je taková že jsme celí bílí od soli a sprcha v nedohlednu, co se dá dělat.
Přijíždíme k mělkému jezírku. Spolu se solným dnem vytváří paradní zrcadlo a tak zase blbneme s foťákem.
Sledujeme západ slunce a říkame si jaká to je pohoda ...
Když vám na poušti vypoví auto službu, je vysoká šance, že zemřete. Když se vám to samé stane na solné pláni, může to dopadnout podobně.
A nám se to stalo ...
Auto se po povrchu začalo smýkat, zastavujeme a rychlou vizualní diagnostikou zjišťujeme prázdné kolo. Škoda, že rezerva zůstala v kanceláři, co teď? Jeff se snaží někam dovolat a nám skáčou na mysl Murphyo zákony.
Máme to ale štěstí blíží se nějáké auto, mávaním a blikáním jej zastavujeme. Ochotně nám zapujčí rezervu. A tak se hned pouštíme do výměny. Jeff je pod autem a obsluhuje 2 pochybné hevery, my povolujeme kolo. Bohužel Jeff nechal vyřazeno a tak se auto sesouvá z heveru. Rychlost, s jakou vyskočil zpod auta, byla skoro rovna rychlosti světla. Na druhý pokus již je vše ok. Jdem se ubytovat.
Popijeme trochu čaje, necháme kolovat slivovici a je z toho nakonec příjemný večer.
Ráno přijíždí Jeff s novým kolem i rezervou, ale zároveň se omlouvá a kvůli zranění, které si způsobil vyskakováním zpod auta, nás opouští. Náš nový řidič má typické Bolivijské jméno Ivan.
Vyrážíme do vesnice San Cristobal. Místní kostel byl kvůli těžbě rozebrán do posledního kamínku a přesunut do vesnice, nikdo by nepoznal, že původně stál o pár km jinde.
Jedeme se podívat na sopku u hranic s Chile, několik lagun s plameňáky. Prostředí střídá vyprahlá horská poušť, kde snad nemůže být cokoli živého. Jsme na hranicích poště Atacama.
A je to tu znovu, opět prázdné kolo, naštěstí jsme vybaveni lépe. Chopíme se práce a jako parádně sladěný tým měníme kolo jak v Pitstopu F1.
Po cestě máme několik lagun s plameňáky z nichž nejzajímavější laguna Colorada je zbarvena do červena kombinací zvláštních řas a větru. Při bezvětří je to obyčejná vodní plocha.
Vjíždíme do narodního parku Eduardo a pokračujeme pouští a ubytováváme se ve vesnici bezejména uprostřed pouště.
Po večeři otvíráme láhev vína a pouštíme se do diskuzí přesto že vzájemně neznáme své jazyky, něják se domluvíme.
Vyrážíme ven.Naskytne se nám úžasný pohled na noční oblohu. Stovky km na všechny strany, není nic, co by ji mohlo narušit. Uchvatné.
Protože Kiku, Juniora a Robsna zmáhá výšková nemoc, jdeme radši spát - ráno vstáváme v 5.
Ráno je kruté. Mrzne jak blázen a vyrážíme ještě za tmy. Ofuk oken nefunguje a tak veškera vlhkost na oknech ihned zamrzá. Junior tedy Ivanovi stále dokola škrábe okno. V noci se v poušti těžce hledá cesta. Často je překážkou namrzlá závěj. Zastavujeme u vulkanických siřičitych výparů. Jsme z toho unešeni, škoda jen, že jsme tak zmrzlí.
A tak nás Ivan veze k horkým pramenům. Co víc si můžete přát, než skočit do 40°C vody při všem tom mraze okolo.
Po rozmrznutí se loučíme s Juniorem a Robsnem, kteří pokračují do Atacamy v Chile. A my přes dalších pár lagun a skal míříme zpět do Uyuni. Jako každý den, ani dnes se nám nevyhl defekt. Rachot od zadního kola, zkušeně sundáváme kolo, rovnáme plechy kolem brzd. A jedeme dále.
Loučime se se skvělou partou lidí, se kterou jsme prožili úžasné dobrodružství a couráním po Uyuni čekáme na noční bus do la Pazu.
Zdravíme z Čech, myslím, že ti měli dat slevu, když si tam dělal mechanika :-). Hlavně ,že jste v pohodě a užíváte si to. Držíme palce a těšíme se na další zprávy.
OdpovědětVymazat