Míříme do Iquitos. Iquitos je město v Amazonii, které má minimálně jednu zvláštnost. Nevede tam totiž žádná silnice. Jedinou možností je letadlem a nebo lodí po Amazonce.
Volíme letadlo z Limy. Náš let je něco jako vzdušný autobus a zastavujeme tedy v Pucallpě, což je poslední město, kam dojedete autem. Vystupujeme na sympaticky malém letišti v Iquitos. První, co zaregistrujeme, je extrémní vedro a vlhko. Prakticky hned jsme zpocení jak při výstupu Colca caňonu.
Vystupujeme z letiště , kde na nás mává Sergio s pěkně nazdobenou cedulí "welcome Ondra". Veselý chlapík nás srdečně vítá. Pěkné. Nasedáme do motokaru (motorková tříkola, takový tuk-tuk), kterých je ve městě hromada. Ono, co by tady taky dělali auta, když s nimi mimo město nedojedete.
Asi po 20 min jízdy vystupujeme v přístavu, kde na nás čeká Xavier (sympatický starší pán) a kapitán naší bárky Conrado, který vypadá na ostříleného říčního vlka. Většina kapitánů mívá na rameni papouška. Conrado má místo papouška malého makaka Lukrecii. Jsme tedy kompletní. Sedáme do velké motorové kánoe a plavíme se proti proudu řeky Nanay vzhůru do Jungle.
Po chvilce zastavujeme na nádherné písečné plaži a Sergio se nám snaží vysvětlit, že v tomhle vedru je třeba se chladit a skáče do vody. Jsme trošku nervózní, netušíme, co na nás ve vodě číhá. Nicméně je fakt vedro a tak se nenecháme dlouho přemlouvat a skáčeme oba do vody. Bohužel plavky jsou věc, kterou jsem si s sebou nebral, a tak jdu do vody tak, jak jsem přijel. Chyba, v tento okamžik mi ještě nedochází, že následující 4 dny rozhodně neuschnu, protože ve skleníkovém klimatu věci prostě neuschnou. Úžasně to osvěží. Po chvilce sedáme do lodi a v tu ránu se spustí vydatný déšť. Není na co čekat, jedeme dál.
Cestou si pohráváme s malou opičkou a udivují nás její až neuvěřitelně lidské pohyby. Takže pokud stále někdo máte pochyby o evoluci, vězte, že se mylíte. Přirážíme ke břehu. Stále prší, ale vypadá to, že přestává a tak vyrážíme na pěško. Cestou si užíváme bujnou vegetaci sekundární Jungle. Všude voní kouř, místní tu hojně vyrábějí dřevěné uhlí.
Po zhruba půlhodince už přícházíme do vesničky San Pedro. Je to malinká vesnička v Jungli o max. 15 domech, která se na pár následujících dní stane naším domovem. Bydlíme u druhého staršího pána Felipeho v krásném domku z klád a rákosí. Super. Příbuzenské vazby mi něják unikly. Nicmėně všichni ve vesnici jsou neskutečně přátelští a brzy se o nás stará i Filipeho dcera Areli a její manžel Romer, kteří nám parádně vaří. Rozkoukáváme se a seznamujeme. Sergio(který je mimochodem místní učitel) nás provází okolím a ukazuje nám jednotlivé rostliny a jejich plody i kde co je. Záchodnje kus za domem, a sprcha je malá pumpa uprostřed vesnice.
A ač stále neumíme španělsky, Kika už obstojně konverzuje celý večer se Sergiem. Je pořád teplo a i když jen sedíme, kape z nás pot. Vyhrává nedostatek spánku a prakticky hned usínáme.
Ráno vstáváme v 7. Celý dům už je dávno vzhůru a my jsme poslední. Nový den nám Areli zpříjemní parádní omeletou. A pak hned vyrážíme k lodi. Plavíme se až na soutok Amazonky a koukáme na mystické růžové delfíny. Bohužel fotku nemám. Ty potvůrky jsou hrozně rychlé.
Zastavujeme u břehu a jdem si prohlédnout Iquitos. Je zrovna období sucha, takže hladina řeky je zhruba o 10m níž, než na co je město stavěné. A tady bych rád zdůraznil, nepoužívejme zbytečně plasty ve formě sáčků a podobně. A už vůbec je neházejme do přírody. Břeh totiž tvořilo něco, co by se lehce dalo přirovnat ke smetišti. Po překonání břehu nás uvítá malé tržište Bella Vista s hromadou místních pochutin, pečení krokodýli, morčata... Sergio do nás hned nacpe pečené červy. Není to tak špatné, jak to zní.
Sedáme do dřevěného autobusu. Prostě vezmete malý náklaďák, odřežete z něj co jde a na torzo zboucháte ze dřeva větší kastli, která pojme více pasažérů.
Brouzdáme po březích Amazonky, které spíše připomínají lázeňskou promenádu. Je teplo k padnutí. Posíláme tam nějákou Cervezu (pivo), místní ho pijou z malých deckových skleniček a prakticky ho exují. Blíží se čas oběda. Sedáme do restaurace se specializací na ryby. Nejsem zrovna fanoušek ryb, ale co se dá dělat. Z lístku vybírám dle Sergiova doporučení krokodýla. To, co mi přinesli, byl krokodýlí tatarák. Syrové maso s cibulí a limetkou, no nazdar. Půlku jsem dal. Ale krokodýl nademnou zvítězil.
Dále nás naše kroky nasměrují na trh Belén. Megalománské tržiště s hromadou uliček, kde seženete vše. Děsivé smradlavé místo na kterém nejvíce profitují hejna kondorů, likvidující zbytky.
Bereme motokar a jedeme k přístavu. Po cestě bere Sergio vlastní skůtr. Jak jsem již v některém příspěvku avizoval, v Jižní Americe mi příjde řízení dost chaotické a nikdy bych tu nechtěl řídit. Sergio mě vyhecoval. On sedá do motokaru a ja beru skůtr a svištím mezi autokary ulicemi Iquitos. Bláznovství. Ale skvělé bláznovství. Nakonec sedáme opět do kanoe a s povinnou odpolední koupačkou se vracíme zpět do vesnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat