Bohužel řidič na to asi šlapal, a z autobusu vystupujeme v 5:00, tma jak v pytli. A my ani netušíme kdy a jak pojedeme dále. Touláme se tedy kolem kanceláře našeho dopravce a kolem šesté se odhodláváme vstoupit do autobusového nádraží. Trošku to připomíná tržnici. Hromady vyvolávačů halekají jména cílových destinací. Procházíme nadražím a nacházíme společnost Titicaca, která slibuje odvoz až do Peruánského Puna. Kupujeme lístky na druhou odpolední, s tím že obejdeme pár míst v La Pazu, které nám doporučil Juan s Marianou. Bereme lístky, předáváme batohy a vyrážíme do ulic.
V 6 ráno je La Paz klidné jak beránek. Nikde nikdo, minimální provoz. Dorážíme k první destinaci plaza Murillo, kde je sídlo prezidenta Bolivie Evo Moralese, úřad vlády a impozantní katedrála Nuestra Señora de La Paz. která nás překvapuje svoji útulností.
Pokračujeme stále výš až na vyhlídku Killi killi, odkud je opět nádherný výhled na město. Ty výhledy bývají úžasné. Odpočíváme na vrcholu, když v tom nás vyruší stále se opakující melodie, celkem nás mate, že se pokaždé ozývá odjinud. Za okamžik je vše jasné. Je to popelářské auto, které vyhravá. Docela nás to pobavilo, ale zároveň politujeme obsluhu, které z toho musí dost třeštit hlava.
Vracíme se do údolí ke katedrále San Francisco a hledáme doporučenou restauraci... Bohužel bez úspěchu. Vybírame jinou. Po obědě se vracíme na autobusové nádraží, kde už se tvoří dav lidí. Nadraží je celkem dobře vymyšleno každá společnost ma vždy vedle stanku své místo pro autobus, tak zcela bezpečně víte odkud odjíždíte.
Autobus má zpožděni, ale přesto vyrážíme směr Copacabana.
Po cestě nás neminou standartní technické problémy. Několikrát zastavujeme, protože se zkrátka nedaří zařadit rychlost. Vždy to po pár pokusech zase dopadlo a tak dojíždíme do San Pablo de Tiquina. Zde vystupujeme a přeplouváme zátoku jezera Titicaca na malé bárce. Celkem to hází. Vlny si s loďkou celkem hrají, ale bezpečně vystupujeme v San Pedro de Tiquina. Teď je čas na nalodění autobusu. Najíždí na vor pro 2 až tři auta a vrhá se do vln. I teď bezpečně přistál u nás a můžeme pokračovat.
V Copacabane přestupujeme do modernějšího autobusu a míříme do Peru.
Na hranicích vystupujeme. No hranice... Vypadá to spíše jako veliká tržnice. Necháme se unášet proudem lidí až na Peruánskou stranu, kde nám celníci vysvetlí že nám chybí razítko. Ono když se na imigračním nahlasíte že tam jste, je slušné se i odhlásit. Běžíme tedy zpět do Bolívie pro razítko. Na druhý pokus je vše v pohodě.
Po dalších třech hodinách vystupujeme v peruánském Punu. Nemáme žádné místní peníze... Sesypou se na nás nabízeči výletů na ostrovy na jezeře a taxikáři.
Počítali jsme v autobuse se slibovaným připojením k WIFI, které se bohužel nekonalo.
Ubytování jsme měli rozjednané přes Yardu (Čecha, který již pár let v Peru žije), po pár telefonátech již míříme taxíkem do hotelu. Po 4 dnech bez pořádné sprchy vše napravujeme a upadáme do hlubokého spánku.
Žádné komentáře:
Okomentovat