Díl 2 - Muela del Diablo

Ráno bylo težké. Bolela nás hlava a skoro dvojnásobný klidový tep říkal že asi stále nejsme aklimatizovaní... Nebo že by v tom hrála roli ta lahev vína, co včera padla při přijemném rozhovoru s naším australským sousedem. A nebo to byla kombinace obojího. Mně celkem rychle probudil výluh z koky, ale na Kiku to nějak nezabírá. Tu vysvobodila až dvojitá Bolívijská káva o velikosti dvou malých kbelíků.

colibri camping

Tak sláva, vyrazíme na výlet, první, co je tu celkem velký rozdíl, je hromadná doprava. Nejsou tu prakticky žádné zastávky, prostě příjdete na ulici a když vás míjí jakékoli větší auto co má všude cedule, že ani nemůže vidět na cestu, mávnete, on zastaví, nacpete se dovnitř (platí zde pravidlo n+1 cestujících) a jedete. Když máte pocit, že jste tam, kde jste chtěli být, jednoduše zahlásíte, že chcete vystoupit, předáte řidiči 2Bob na osobu a vystupujete.

Tohle je celkem pohodový model pro vesnici. V momentě, kdy musíte přestupovat například v La Pazu, začíná ten pravý chaos. Postavíte se na místo, kde stojí kupa lidí a ze všech stran se řítí ony malé popsané dodávky. Problém je najit v té hromadě cedulí tu správnou, takže pokud blbě vidíte... Jste v háji.

Po cestě procházíme malou vesničkou Chiraque, kde život působí obvzláště klidně. Tam se pasou ovce, tam zase krávy a u školy si na hřišti hrají děti. Idylka. Nicméně my musíme dále. Nad vesnicí se vypíná majestátná černá skála. To je náš dnešní vrchol a začíná nám být jasné odkud se bere její název. Tento útvar se vysoptil do tvaru čertovy hlavy. 

Po celkem slušném stoupání dosahujeme cíle. Veliké zklamání nad všudypřítomnými hromadami odpadků a posprejovaných skal vyrovnávají famozní výhledy na La Paz, El Alto a kupu nádherných šestitisícovek na pozadí.

Krátce si odpočineme a vyrážíme směrem k Jupapine. Byla to opravdu dlouhá cesta, ale nedalo se ztratit. Seznam mapy to mají celkem podchycené. Až do okamžiku, kdy přijde zemětřesení či velká voda a cesty zamíchá jak balíček karet. Přeskakujeme tedy po zbytkách cest a snažíme se dostat dolu. Jasně, neobešlo se to bez bloudění. 

Když jsme tak přemýšleli nad významem těchto cest a podivných plošin kolem nich, které se vyskytovaly i na spoustě dalších kopců, došlo nám, že se asi chystá veliké rozrůstání La Pazu. No možná za pár let.

Celkem utahaní se vracíme do kempu a těšíme se na večerní chlad, který nám zchladí spálené tváře.

Tak adíos a příště snad něco o La Pazu a solných pláních.