Northkapp
tentokrát se přesuneme na divoký sever. Čistě pánská jízda v doprovodu Lukáše.
Budík zvoní 2:50 ráno, je čas vstávat a vyrazit, abychom taky něco videli... přece jen 800 km za polárním kruhem už ty dny nejsou nejdelší.
3:00 vyrážíme. Našim ořem není nic méně, než slavný rumunský offroad Dacia Duster. tak tedy vyrážíme. Před námi je výzva něco přes 1000 km severskou tundrou, permafrostem, a nekonečně klikatícími se silničkami po úpatí norských fjordu. Teploměr ukazuje příjemný 1 °C a to se krásně podepisuje na stavu vozovky. Zkrátka čistý led. Nicméně ve Finsku a obecně na severu jsou v zimně povinné pneumatiky s hřebíky... ještě že tak vozidlo drží jak přibité, a tak si to můžeme pelášit slušnou rychlostí. Nutno podotknout že okolí silnice jsou nekonečné lesy , které později vystřídá něco, co bych nazval "bílým nic". v tom šeru a tmě stejně není vidět více než pár metrů od silnice. a tak se cesta neskutečně vleče. les, les , les, menší les, ještě menší les .. a pak už jen nic a semtam kámen.
a po opravdu dlouhé době se dostanete k prvnímu fjordu. první kontakt máme v Altě, která leží ve špičce Kåfjordu. Znalcům historie specializujícím se na 2. sv. válku napovím jen že tu kotvila německá bitevní loď Tirpitz (boj o její zničení byl celkem napínák). Leč touha dostat se na nejsevernější bod Evropy velí jet dále. Vyrážíme klikatými cestami podle fjordů dále na sever. Z počátku je to celkem zajímavé. postupem času už se to spíše jen vleče. Cestou míjíme malé rybářské osady, dlouhé tunely a po pravé ruce nás bičuje ledové zálivy Barentsova moře. cesta tak nějak pomalu utíká.
Náš expediční speciál má ovšem pár nedokonalostí. Topení: buď jede naplno, nebo vůbec. Výhřev sedadel: buď vůbec a nebo sedíte na uhlíkách. Při řízení plavete po silnici tak, že místo volantu by se klidně dalo namontovat kormidlo a nikomu by to nepřišlo divné. Nicméně auto jede, a s celkem slušnou spotřebou se dostáváme do finále.
cca 13 km od northkappu je silnice opatřena závorou v zimních měsících je výprava sem celkem nejistou záležitostí. v případě špatných podmínek je silnice buď uzavřená a máte proste smůlu, nebo jedete v konvoji vozidel za sněžným pluhem. Naštěstí všude jen led a závora nahoře.
Dlouho jsme se nerozmýšleli a posíláme to tam . Dacie se statečně dere kupředu a okouzleni okolní drsnou krajinou, kde rozednívání plynule přechází do soumraku , stoupáme vzhůru na slavný Northkapp mys. Jsme tam hned se ukazuje že ohřát si konzervu na motoru tohohle superauta je blbost. I když má za sebou 500km v kuse motor je tak studený, že bych si jídlo spíše ochladil "no nic, teplé jídlo nebude". podnikáme vítězné fotky u legendárního globusu, dosáhli jsme 71°10′21″ s. š., 25°47′40″ v. d a stojíme 300 m nad místem kde se slevá atlantik a severní ledový oceán.
Nad námi je 2000 km k severnímu pólu a opravdu monstrózně tu fouká.
kousek opodál stojí budova, která nápadně připomíná polskou boudu ze Sněžky. chcem se podívat dovnitř.
bohužel zavřeno. divné. jasně norsko má posunutý čas. Nakonec se dostáváme dovnitř .
v budově jsou 3 podzemní patra, která vás seznámi pomocí filmu a ruzných artových inscenací
o drsném severu... doporučuji.
Po filmu se objevuje okolo až podezřele moc turistu. začíná se stmívat a tak nasedáme a valíme zpět. Cesta je ještě nekonečnější než tam. kilometry neutíkají
spotřeba roste. Po sice krásné, ale zdlouhavé cestě podle fjorů nastává les. Les tu na severu
skrývá pro motoristy nejedno nebezpečí.
Hlavním jsou sobi. tyto roztomilá zvířátka jsou neuvěřitelně tupá.
Budou se na vás usmívat uprostřed cesty i když se na ně řítíte 100km rycholstí a vaše
brzdná dráha je kilometr. takže nakonec po cca 19 hodinách a 1180km se štastně vracíme
zpět. Byl to silný zážitek a ač byl lehký strach jak se takovou štreku bude cestovat v tak
laciném voze jako je duster, zvládl to na jedničku.
