Odbavení bych přirovnal k letadlu. Řidič si na kameru dychá, aby dokázal, že je čistý. Při předavání jízdenek a kontrole si nás opět natáčejí a když sedíme v autobuse, natáčejí si nás znovu. Opravdu divné.
Nicméně po chvíli vyrážíme. Čeká nás zhruba 6 hodinová cesta, která vede nádhernou Peruánskou přírodou. Příjemně to utíká, ale z toho věčného cestování nám i tak dává celkem zabrat.
V půlce cesty z ničeho nic zastavujeme. Stevard nás vyžene z autobusu a nikdo moc netuší co se to děje. Musíme projit jskousi prohlídkou, projíždí nás nějákým skenerem, a naše zavazadla projiždí rentgenem jak na letišti. Poté nastupujeme zpět a pokračujeme dále. Jsme zmatení.
O pár dní později se dovídáme o co tu šlo, kontrolovali, zdali nepašujeme mezi kraji ovoce, které by mohlo přenášet škůdce. Slušné řešení.
Nutno podoknout, že zhruba po 10 denním pobytu na Altiplanu v nadmořských výškách kolem 4000 m.n.m klesáme směrem k pacifiku někam k 2500 m.n.m. a tak si říkáme, nebude to trochu nuda zase normálně dýchat a nekoukat na hory a podobně?
Opak je pravdou! Příždíme do Arequipy, relativně obřího města. Totálně nám vyrazí dech pohled na okolní sopky Chachani( 6025 m.n.m), El Misti (5822 m.n.m) a Pichu pichu (5664 m.n.m). Koukáme do mapy a některé vrcholky se pohybují kolem 6000 m.n.m. takže se vypínají zhruba 3500 nad městem. Úžasné. Škoda jen že už je to výška na hranici bezpečnosti. A nebo bychom potřebovali opravdu delší aklimatizaci. Rozhodneme se tyto sopky zbytečně nepokoušet. Ale láká to.
V Ariquipe se máme sejít s Yardou, který nám ochotně pomáhá s celou naší cestou, ať už jde o informace, nebo zařizování některých věcí.
Máme jeho adresu a tak bereme taxíka a mažeme za ním. Po chvilce zvonění nám otvírá. Protože hostel rekonstruje, ubytovává nás u něj doma.
Vyráží s námi na krátkou procházku po městě a ukazuje nám, kde co je.
Večer vyrážíme do centra. Ač nejsme žádní fanoušci měst, místní náměstí nás dostalo, nádherné.
Poté usedáme k čaji a plánujeme co dál.
Druhý den si lehce přispíme a protože je pozdě, vyrážíme do malé vesničky na úpatí sopky El Misti s názvem Chiguata.
Tazo vesnička má malebné náměstí a panuje tu absolutní klid. Kolem kostela vyrážime směrem k sopce bez jakéhokoliv plánu. Přeskakujeme po terasovitých políčkách. Občas je tam něco co vypada jako jetel, občas je zorané a občas se tam jen pasou ovce či krávy. Nakonec dobloudíme až na vršek polí a velmi nás zaujme důmyslný systém kanalů pro zavlažování polí. Je to změť malých struh ruzně přehrazených stavidly a tak se dá přesně nastavit které pole bude zavlažované.
Pak nám to dojde: pěstují jetel (nebo co to vlastně je) vždy na konkrétním poli, dle nastavení zavlažovacího systému. Až vyroste, pustí tam pást zvířata a zatím nastaví zavlažování na jinou terasu. Až krávy spasou původní pole, posunou se dál a tak to bude pořád dokola.
Začínáme být touláním unaveni. Rozhodneme se občerstvit v místní restauraci. Design je celkem šílený - plastové stoly a plastové židle s plastovými ubrusy rozmístěné v betonové hale. Obsluha ochotná, ale domluva s námi těžká, obvzláště když restaurace nemá jídelní lístek. Něják se pomocí obrázku a slovníku domluvíme, že nám dají jediné jídlo, které mají. Opět nás překvapí cena, na to že je tu dráž než v Bolivii, si stále nemůžeme zvyknout. Možná je tu dráž než u nás.
Jdem na autobus zpět. I když je vesnička malá, raději se ptáme odkud nám to vlastně jede. A čekáme. Zaujme nás pohybující se zvuk autoalarmu... To se blíží náš autobus. Protože tu nejsou jízdní řády, projiždí bus vesnicí, houká na všechny strany a lidi vybíhají a naskakují. Zajímavý nápad.
Po návratu do Ariquipy se vydáváme koupit mistní SIM. Problém. Většina operátorů prý neumožňuje zřídit simku na pas, pouze peruánská občanka. Ale nakonec se i to podaří.
Večer nás zve Yarda se svou ženou na večeři , máme Arroz del něco. Prostě rýže s hovězím, olivami, vajíčkem a šťávou. Parádní večeře, díky za pozvání.
Žádné komentáře:
Okomentovat