Jordánsko díl 6.

Z pouštní divočiny miříme na jih k Rudému moři ... Do Aqaby. Aqaba je přímořské letovisko. Je to takový stát ve státě. K jeho návštěvě nepotřebujete víza, resp. za ně neplatíte. A celé město je vlastně duty free zona.

Ubytovaní řešíme přes airBnB na poslední chvíli. Většina lidí píše jak jsou ubytování v Aqabe hrozné, špinavé pokoje a tak podobně.

Abed nás navede celkem přesně, máme to sice dál do centra, ale zato máme dost pěkný pokoj i s kuchyní.

Přemýšlíme co tady. Už ve Wádí Rum jsme dostávali doporučení na potápění. Ani já ani Kika jsme se nikdy nepotápěli. Zkusit se má všechno a tak Abed vykoná pár hovorů a za okamžik už stojíme na pláži, strojíme se do neoprenů, vážeme závaží, nahazujeme na záda kyslíkové bomby a pomalu vyrážíme do moře. Instruktor - sympatický doktor Faisall nám vysvětluje co a jak. 

A pak přijde první ponor. Podminkou je vydržet pod vodou pět minut. První 3 jsou peklo. Praktický si jsme jisti, že se utopíme. Nicméně základem je být v pohodě a tak po pár minutách už to začíná jít. Podmínky jsme splnili, tak jdeme do hloubky.

Proplouváme mezi hromadou ryb, korálových útesů a užíváme si úplně jiný pohled na podvodní svět. Je to zajímavý pocit. Trošku nám dělá problémy rovnání tlaků, a tak nás často fest bolí uši. Najednou z ničeho nic se před námi objeví korály obrostlý tank. To člověka trošku překvapí. Takže chvíli plaveme kolem a pak zase do korálů. Byl to úžasný zážitek. A potápění v Rudém moři můžu každému jen doporučit.

Když se vynoříme, jdeme si ještě zaplavat a užíváme si, jak na obří pláži je nás zhruba 10. Těžká pohoda. 

Večer brouzdáme městem, na plážích je hromada lidí, každý tu má vodní dýmku, a tak se tu mísí různé vůně. Velký relax.

Další den je naším cílem rezervace Dana, kde by jsme mohli vykonat trochu pohybu a vyrazit na jeden z treků. Ubytování nemáme a spoléháme na to, že něco najdeme.

Takže zpět do hor. Bohužel po příjezdu je pěkná zima a prší, v zimě jsou kvůli dešti některé trasy zavřené a ubytování je pěkné drahé. Sice pěkné, jedná se totiž o opravené osmanské domky, ale pro nás mimo cenovou kategorii. A tak měníme plány a vyrážíme dolů k Mrtvému moři. 

Po cestě potkáváme uprostřed cesty starého pána, asi stopuje. A protože nějaké stopaře jsme už vzali, zastavujeme... A to je chyba. Pán nám nejprve prásknul holí do auta pak strčil ruce do oknem dovnitř a začal arabsky cosi, čemuž jsme nerozuměli, po chvíli už to začala být celkem nepříjemná situace, protože pán mlel dokola to samé, my nemohli odjet a nerozuměli mu. Při volání na okolní lidí, zdali by nepomohli s překladem jen odvraceli hlavy a rychlým krokem mizeli pryč. Asi místní podivín. A tak nám nezbývá než se prostě rozjet a zmizet. Máme z toho divný pocit. Ale co už.

Nacházíme ubytování Midway reststop. Údajně ve stanu někde v horach. Mohamed nás navádí na správné místo a potkáváme se u jakéhosi motorestu, který právě tak trochu buduje. Má tu dva beduínské stany, zděnou budovu, kde přistavuje patro s ubytováním a sudy, které budou sloužit jako beduínská kuchyně. Za budovou je krásný výhled na poušť a hory. Nicméně vše je - jako vždy tady - trošku jinak, než se zdá. Ze stanu se stává ubytování u něj doma, což je asi 30 km úplně na druhou stranu. Začíná se stmívat, a tak to berem.  Cesta vede do slušně zapadlé vesnice, kde krom polorozbořených a nedostavěných domu nic není. Jeho žena nám ukazuje pokoj, resp zahradní domek. No, co si budem povídat, zvláštní. Vybavení jen postel, sprcha a napůl rozestavěný záchod od postelí oddělen jen malou příčkou. Nicméně nám to celkem stačí.

Jdem se projít do okolí. Míjíme velbloudí farmu a koukáme na vesnici z pískové duny. Při návratu se proti nám vyrojí zuřivě štěkající skupinka psů. Psi já zrovna nemusím, volíme ústup a obcházíme kopce. Do vesnice přicházíme z druhé strany.

Každou chvíli na nás někdo něco volá a my nerozumíme ničemu, vše je arabsky. Po dalších pár krocích u nás zastavuje auto. Chlapík s autem plných dětí možná 6 možná víc, stáhne okénko, jede podle nás a něco mumlá zní to jako dinár... Takže asi chce prachy, nebo to bylo dinner a máme večeři? Těžko říct. Každopádně po příchodu nám Mohamedův syn přináší talíře plné jídla.

Tak chvíli sedíme před domkem a říkáme si, jak byl dnešní den divný. Jakmile člověk zajede trošku mimo, kam turisti moc nezabloudí, je s angličtinou konec. A chování lidí je taky podivné, všichni vás sledujou a děti chtějí peníze.

Ráno vyrážíme k Mrtvému moři. Chvíli projíždíme kolem. A pak dle doporučení zastavujeme na odpočívadle a jdeme k vodě. Článek na internetu sliboval autentické koupele v horkých pramenech a extrémně slaném moři. 

Ano jsme tu správně, jen to tu spíš připomíná skládku, než pláž. Platit za hotelové resorty se nám nechce a tak nám nic jiného nezbývá. Opatrně, abychom nešlápli na plechovku nebo střepy, lezeme do vody. Je tak slaná, až ta sůl dělá takové olejovité zakalení.

Narovinu plavat se v tom nedá protože máte nohy nad vodou a nejdou potopit. Stačí si sednout nebo lehnout na hladinu a nic víc není třeba dělat. Dlouho jsme to nevydrželi. Protože začlo pršet a my se nudili, jedem se po té skládce okoupat do řeky z termálních pramenů, je to taky pěkné bordeliště, ale sůl už trošku začíná štípat.

Poslední zastávkou je Betánie. Místo, kde Jan Křtitel pokřtil Ježíše. Toto místo leží u břehu řeky Jordán, která je hranici mezi Jordánskem a Palestinou.

Prohlídka leda ve skupině s průvodcem. Pomocí autobusu projíždíme přes bránu a plot, který hlídá armáda a s průvodcem, který nás poctivě počítá, procházíme do areálu, je tu asi 10 kostelů různých křesťanských církvi. Po chodnících procházíme různá místa a archeologická naleziště, až konečně přicházíme ke břehu, ten je taky hlídaný ozbrojeným vojákem, aby někoho nenapadlo to přeplavat. 

Jordán je jinak dost špinavá řeka. Máme tu čest vidět, jak tu vypadá křest, který se odehrává na protější straně. Průvodce je ale nekompromisní a čas ubíhá, je třeba zpět na autobus. A tak už toho výletování necháme a vracíme se do Madaby.

Jordánsko část 5.

Vyrážíme do pouště Wadi Rum. V 10 máme sraz s Matlahem ve vesnici Wadi Rum Village, kam se postupně stěhují beduíni z pouště. A tak od Petry vyrážíme kolem osmé.

 Klidu na cestě nepřidá, že je mlha s viditelnosti stěží na konec auta, a že ani tato skutečnost nedonutí místní řidiče k používání světel. A tak přijdeme o krásné výhledy z hor. Bohužel. 

Ve Wadi Rum jsme načas, ovšem Matlah nikde, tak se mu snaží místní chlapík dovolat a nic. Nakonec se podaří a Matlah nám vysvětluje že musel se sestrou do Ammanské nemocnice, ale že pro nás přijede jeho synovec. Ok, po pár minutách skutečně dorazil Abud. Škoda jen, že neuměl moc anglicky.

Vždy, když si během cestování domluvíme někoho s autem, většinou je to šrot... A tady tomu bylo stejně. Naštěstí ty Hiluxy vydrží fakt hodně. 

Abud byl celkem mladý a očividně neměl až tolik zkušeností s jízdou v poušti a tak kilometr za vesnicí zapadneme do písku. Paráda. 

Nakonec se ale daří auto vyprostit a sice během dne ještě několikrát zapadnem ale už je to vždy spíš lepší. 

Jezdíme pouští křížem krážem a kocháme se krásnými výhledy na skaly,  písek, kaňony a různé přírodní mosty. Pouště mám opravdu rád. Je to drsné místo. Trošku to jen kazí hromady dalších turistů.

Večer dorážíme do kempu, který je tvořen modernějšími beduínskými stany a ihned potom, co se vyškrábeme na nedalekou skálu, si užíváme krásný západ slunce. Je to úchvatné.

A protože se po západu rychle a hodně ochlazuje, jdeme se ohřát k ohni, kde se seznamujeme s Matlahovým bratrem Sulejmanem a svými sousedy, jsme tam celkem různorodá skupina z Francie, Německa, Španělska. Asi 10 nás tam bylo.

A tak si chvilku vyměňujeme zkušenosti. Po chvíli přichází kuchař s informací, že večeře je hotová. Tak se všichni přesouváme k večeři, která byla vařená tradičním beduinským způsobem... v zemi. Jde o díru v zemi, která je po okrajích zpevněná proti zasypání. V díře se rozdělá oheň a 2 hodiny se tam fest topí. Až zůstanou jen žhavé uhlíky, vloží se do díry speciální stojan se zeleninou, masem a rýží. Díra se přiklopí, zahází pískem a za další dvě hodiny vyndáváte luxusní jídlo.

Chutnalo to výborně.

Poté jdem zpět k ohni a s vodní dýmkou a čajem si povídáme až do noci. A noc v poušti je nejen neskutečně chladná, ale i úžasně krásná, protože jsou vidět snad všechny možné hvězdy... Hold nikde žádné lampy.

V noci občas mrzneme, ale rána se dočkáme v pořádku. 

Po snídani dostáváme nového průvodce. Sulejmanova švagra Faisalla.  Sedáme na korbu žlutého pickupu, kterému Faisall pracovně říká banana. Naším přáním dnes byly trošku opuštěnější místa a tak míříme hloub do pustiny, jsou to krásné pohledy když není nikdo okolo. 

Samozřejmě ani banana car není bez chyby a tak párkrát zastavujeme kvůli plnění chladiče. Voda prostě mizí.

Na oběd se zastavujeme u Sulejmanových rodičů, kteří jako jedni z mála ještě skutečně žijí ve stanu v poušti. Jasný, mají různé vymoženosti jako auta a podobně. Ale jinak žijí ve stanu, chovají ovce a velbloudy. Moc si nepokecáme, protože ovládají jen arabštinu.

Odpoledne navštěvujeme různé vyhlídky a Faisal se rozpovídal o jejich životě, že mají vesnici kde můžou mít aspoň školu, o muslimech, o tom jak je z osmi sourozenců. A že zná někoho, kdo má 3 manželky a 25 dětí, ale čím víc manželek, tím je potřeba více peněz, tak je místní průměr 1 manželka a 10 dětí. Zní to šíleně.

Do kempu dorážíme brzo a tak odpoledne jen relaxujeme u čaje. A povídáme si s Achmedem, který je v kempu jako kuchař a uklízeč. Po tom, co chvíli posloucháme indickou hudbu a on se dovídá že jsme z Čech, přejedeme plynule do českých songů. Že budu poslouchat J.A.R  v beduínském stanu uprostřed jordánské pouště, bych opravdu nečekal.

Dnes nás je tu méně, pouze francouzský pár Laila a Florian a německý pár Felix a Marlene.

Felix přinesl víno a tak ochutnáváme, Sulejman jako muslim nepije a tak vyzvídáme, jak to jako muslimové mají a vlastně se o islámu dozvídáme úplně jiné věci, než se podsouvají médií v Evropě. A i Sulejman vysvětloval, že pro něj IS nejsou muslimové, protože nedělají to, co mají dělat a naopak, a prý i v koránu je, že muslim by měl respektovat ostatní náboženství. To je nám ale překvápko. Děkujeme tedy evropským médiím za úplně zbytečné rozdmýchávání nenávisti. Je to jako vždy o lidech, ne o vyznání. 

Bohužel druhý den nás čeká odjezd. Hodně se nám nechce, byl to příjemný pobyt na skvělém místě s příjemnými lidmi. Jak už tu bývá zvykem náš dnešní kočár v podání LandCruiseru bohužel nejde nastartovat a když koukám pod kapotu, ani se nedivím. S tím bych ani nevyjel - dráty pospojované krouceným spojem, lehce ohořelá baterie. Zkouším roztlačovat. Zkoušeli jste někdy roztlačit auto v písku? Je to mazec. Je náročné v tom jen chodit, natož tlačit. Nohy se boří a když už to vypadá nadějně, kola se zaseknou a nic. Ale podaří se, poslední pohledy na úchvatnou krajinu a i když jsme tam byli jen pár dní, s těmi lidmi jsme se opravdu sblížili a těžko se nám loučilo.

Náš další cíl je Aqaba.

Jordánsko díl 4.

A je to tady. Dnes nás čeká slavné skalní město Petra.

Vstáváme ještě před sedmou aby jsme byli mezi prvními. Díky Jordan pass (víza + vstup) nemusíme kupovat lístky, které jsou opravdu mastné 50jd je dost.

Parkujeme prakticky hned u brány.  A jde dovnitř. Cesta vede poměrně hlubokým a úzkým kaňonem mezi skalami. Trošku mi to připomínalo antelope canyon v Arizoně. Krásné pohledy, když se koukáte nahoru. To je trochu náročné, protože je tu hromada naháněčů, kteří vám vnucují jízdu na osloví či velbloudu. Lidí to berou a tak je všude samý trus a tomu je třeba se vyhýbat.

Zhruba po půl hodině se nám naskytne pohled jak z Indiana Jonese, který se tu mimochodem natáčel, a na konci kaňonu se nám otvírá skalní Nádvoří se slavnou pokladnící. Dechberoucí pohled. Prý to nebyla pokladnice, ale součást nedalekých hrobek. Nicméně legendy o pokladu to upravili na pokladnici. 

Dle doporučení paní domácí procházíme vše ostatní jen letmo a noříme na druhé úchvatné místo - monastery. Vypadá podobně jako pokladnice jen leží výrazně dál a výš a tak nás čeká 40 min výšlap po schodech ve skále, kde na nás útočí místní prodejci a pořád něco vnucují. Vlivem špatného značení jsme se skupinkou Španělů i trochu zabloudili. Nakonec nacházíme cestu a pohled stojí za to.

Chvili se kocháme a jdeme dolů, čeká nás toho ještě hodně. Na to jaká byla v noci zima je teď šílené horko a tak zásoby vody mizí jak z protržené hráze.

Prochazime různé ruiny. Každá je z jiného období... Zase se tu různě recyklovalo.

Dalším místem je výhled na pokladnici zezhora... Zase hromada schodů. A výhled zničen stankem, kde si nutně musíte něco koupit aby jste se podívali. Fakt divný přístup. Sedáme tedy o kus vedle a chvíli pauzirujeme. Najednou k nám přijde staršího německý turista, dáme se do řeči postěžujeme si na stánek zakrývající výhled a postupně se rozpovídal jak ho kde přepadli kde všude byl. A vlastně vyplynulo že cestováním utíká před problémy... Další smutný příběh na vrub cestování. Zakecáme se natolik, že při zpáteční cestě zabloudíme.

Motáme se po vršcích skal, díky čemuž máme krásný výhled na staré divadlo, díky mapám.cz nalézáme správnou cestu a miříme dolů. 

Po cestě nahlížíme do starých hrobek.  Jsou teprve dvě odpoledne, ale jak je teplo a svítí slunce, které pomalu míří k západu, máme pocit že je pozdní večer. Do pěti času dost a tak se škrábeme na další skály s úchvatnými výhledy. 

Nohy nás bolí fest. Celá prohlídka je celkem fyzicky náročná ... Ale vidět se to musí. A v tento prosincový čas byly ideální podmínky. Cely komplex jsme měli jen pro sebe.

Zítra vyrážíme na 3dny do wadi rum.