Puno je město na břehu jezera Titicaca, které má hned několik nej. Největší jezero v Jižní Americe, největší vysokohorské jezero a nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou. Má rozlohu 8562 km².
Když jdete podél břehu, máte pocit jakoby jste byli na břehu moře, jen s tím rozdílem, že tady jste o 3800 m výš. Divné.
Vyrážíme tedy městem kolem vlakového nádraží směrem k přístavu, kde čekáme, že se najde někdo, kdo by nás odvezl na plovoucí ostrovy Uros.
Lov na turisty je tu celkem oblíbený sport a tak jsme brzo uloveni. Míříme k lodi, která je plná malých ječících dětí. No nazdar. Naštěstí po pár minutách plavby mužeme jít na střechu lodi a i když tam fouká, je tam aspoň klid.
Po půlhodinové plavbě přirážíme k prvnímu z ostrovú souostroví Uros.
Toto souostroví je tvořeno cca 90 ostrovy, které jsou uměle vytvořeny z rákosu torora, který roste při březích jezera v hojné míře. Základ tvoří bloky z kořenů tohoto rákosu a povrch je pokryt sušeným rákosem, bohužel vrstvy postupně odehnívají a tak je třeba neustále doplňovat nové a nové vrstvy.
Na těchto ostrovech žije kmen Uro. Tito lidé z rákosu vyrábějí skutečně vše: ostrovy, lodě, domy a různé jiné předměty.
Bohužel turistický ruch ukončil jejich tradiční rybářský život a nyní těží pouze z turismu.
Vystupujeme na první z ostrovů, zvláštní pocit, při větších vlnách je vidět, jak se ostrov ohýbá a houpe. Přivítá nás president ostrova. Poté, co zjístí, že my ani anglický pár v důchodovém věku nejsme nejsilnější ve španělštině, ujímá se nás Walter viceprezident ostrova a vykládá nám o původu a konstrukci ostrovů a o původu názvu jezera Titicaca. Titi je v dávném jazyce puma a kaka je kámen.
Po krátké prohlídce ostrova začíná komerční část a tou je prodej suvenýrů, no z něčeho žít musejí. Za další poplatek nás svezou pseudo rákosovou lodí, která sice vypada jako původní, jen je plná petek a obalená rákosem, na další ostrov s restaurací a dalšimy suvenýry, začínáme být lehce otrávení, naštěstí za chvili míříme zpět na pevninu.
Daváme si oběd v lokálně vyhlížející restauraci, kde nám donesli absolutní megaporce, které se nám nepodařilo sníst.
Při odnášení zbytků přišel nuzně vyhlížející chlapík s tím jestli by si mohl zbytky vzít. Obsluha mu je ochotně předala a my měli dobrý pocit, že nesnědené zbytky neskončí v koši. Škoda že néco takového se nedá zavést i u nás.
Pro vytrávení vybíháme na kopec nad městem. Pořád nám kopce davají dost zabrat. A kocháme se pohledem na jezero při zapadu slunce.
Při návratu na hotel nás překvapí nejspíše nácvik na folklórní slavnosti. Za zvuků bubnů, fléten a činelů se skupina studentů učí tance, tato akce trvá do pozdních večerních hodin.
Další den míříme do Arequipy.
Komentáře jsou čím dál zajímavější a vtipnější. Kdo to vymýšlí ty nebo Kika ? Mějte se a těšíme se na další zprávy z cesty.
OdpovědětVymazat