Po rychlé snídani se vydáváme kousíček za město na horu Nebó, kterou jsme za tmy jen přejeli a nevěnovali ji žádnou pozornost.
Hora Nebó je biblickou záležitostí, kde Mojžíš viděl zemi zaslíbenou. Nicméně už dál nedošel a toto místo pro něj bylo posledním, kam se dostal. Z hory je krásný výhled na Palestinu, Izrael a při lepší viditelnosti je prý vidět Jeruzalém... Bohužel my měli viditelnost bídnou.
Stojí zde pěkný kostelík napěchovaný různými mozaikami. Zajímavé místo.
Vracíme se zpět do Madaby. A couráme ulicemi, procházíme kostel Jana Křtitele, bylo celkem zajímavé vidět zde postavený betlém, když je vlastně na druhé straně údolí. Poté ještě pár muzeí. Všude hodně staré zbytky staveb a mozaiky.
Čas se nám krátí a do večera musíme být ve Wadi Musa. Takže balíme a posouváme se dál.
Krajina se pomalu mění a občasné stromy mizí a nahrazuje je poušť. Projíždíme krajinou Wadi Mujib, kterou bych přirovnal k malému Grand kaňonu.
Protože se nám od minulého dne ozývají z pod auta podivné zvuky, které možná mohou mít určitou spojitost s večerním výletem mimo asfaltové silnice a možná v tom hráli roli i né zrovna malé kameny, kterých je plná poušť, zastavujeme a pokouším se to dát dokupy. Je to jasné... Plastový kryt motoru si řekl, že ho jeho funkce nebaví a snažil se odloučit od vozu. Takže lehám do prachu a s pomocí klacíků a provázku jasně vymezuji polohu krytu... Oprava ošklivá, ale funkční. Jen místní chlapík se s námi dá do řeči a to by jsme nebyli v arabské zemi, kdyby z toho nekoukal nějaký způsob, jak z nás vytáhnout prachy. Takže nám vypráví o místě, rodině a domě a nakonec zaútočí na moji citlivou stránku a zve nás na čaj. Ujasňujeme si ceny a jdem do toho.
Cena je prý dobrovolná... Moc pak nerozumím tomu, co se mu na dvou dinárech nelíbilo, přidávám třetí a mizíme dál.
Karak je zřicenina gigantického hradu, z dob křižáckých. I když památky se tady těžko datují, protože každá kultura recyklovala věci po té předchozí, tak každý postavil něco a něco jiného zboural. Výhledy jsou ale parádní, škoda jen zájezdu asijských turistů. Nerozumím tomu proč si vše musí fotit 50ti snímky. Udělat pak fotku bez lidí je prakticky nemožné.
Za chvíli se bude stmívat a bylo by fajn vyrazit. Čeká nás cesta po desert hwy, což je super dálnice. I zde jsou pravidla spíše doporučením. Značky orientační, pruhy jak to vyjde. Ale co bych fakt ocenil, kdyby se tu lidi naučili používat světla. Je tma jak v ranci a kupa řidičů se neobtěžuje rozsvítit, což v kombinaci s "dodržováním" předpisů dělá celkem vražednou kombinaci. A tak se může lehce stát, že ve vašem pruhu vyrazí neosvětlené auto v protisměru a to dokáže parádně vyděsit.
Několikrát nás staví policejní hlídka, ale jakmile zjistí, že jsme turisti, prakticky okamžitě nás s přáním příjemné cesty posílají dál.
Policejních hlídek je tu požehnaně. Občas je podpoří v tvorbě většího respektu i obrněný vůz s kulometem na střeše.
Nakonec dorazíme do Wadi Musa už dost po setmění. Zastávka na čaj a shishu nás pěkně probrala.
Nicméně k ubytování musíme do vedlejší vesnice Umm Sayhoun. Ubytování je v zapadlém domě kam pořádě nevede cesta a tak zmateně vystupujeme z auta a rozhlížíme se, když tu se ozve "Ondřej?" a pan domácí Hammad jde náhodou kolem a tak nás navede, chvíli si povídáme s jeho ženou, která pochází z Dánska a pak už hledáme, zítra nás čeká slavná Petra.
Žádné komentáře:
Okomentovat